Všichni se dívali na promítací plátno. Byla to neprůchozí místnost. Jeho trýznitelé ho mají. Nemá, kam uniknout. Promítací plátno problikávalo v rytmu srdce. Nebyl tam film, pouze bílé světlo. Bez rozmyšlení, v momentě, kdy už cítil černou ruku na rameni, se rozjel do toho plátna a skočil.

Plátno, pokoj, pronásledovatelé, to vše zmizelo jako obnošená realita. Pronikl vším tím zdáním, vší tou imaginální hrou do jiného světa. Dopadl na louku zalitou sluncem. Byl celý nahý. Nikde nikdo. Měl narazit hlavou do zdi, která byla za promítacím plátnem, on ale nastoupil do nějaké podivné červí díry. Unikl svým přeludům. Celé to, co mu připadalo tak skutečné, se vytratilo jako když se promění v mžiku divadelní kulisy.

~ úryvek z knihy FERDINAND Labyrint & Srdce